Zaznamenali jsme v relativně nedávné době v odborných kruzích zajímavou diskusi o rozsahu, časovém zasazení a podmínkách ochrany věřitelů před práváními jednáními dlužníků, kterými je zmenšován (typicky převáděn na třetí osoby) jejich pro účely budoucího nuceného uspokojení pohledávek potenciálně dobře postižitelný nemovitý majetek.
Jednalo se o diskusi mj. konkrétně o možnostech širšího využití zápisu poznámky do katastru nemovitostí, jejímž účelem je veřejně upozornit na fakt, že se věřitel domáhá neúčinnosti daného právního jednání dlužníka, za účelem vyloučení dobré víry případného dalšího nabyvatele nemovité věci, že je tato prosta rizika budoucího postihu pro účely nuceného uspokojení pohledávek věřitele.
Polemika
Tímto textem bychom se především rádi vymezili proti právnímu názoru publikovanému trojicí autorů v online periodiku epravo.cz dne 7. 8. 2020 v článku s názvem „K možnosti zápisu poznámky o dovolání se neúčinnosti právního jednání do katastru nemovitostí bez podání odpůrčí žaloby“[1], že není vyloučeno provedení zápisu poznámky i teprve o záměru věřitele (tzv. výhradě) se v budoucnu domáhat soudně neúčinnosti právního jednání dlužníka, který druhé straně takového právního jednání prezentoval postupem dle ustanovení § 593 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů („OZ“).
Z tohoto důvodu naopak není naším cílem v tomto textu v podrobnostech rozebírat samotnou právní úpravu a možnosti postupu věřitele při ochraně proti zkracujícím právním jednáním dlužníka, nýbrž přispět do výše uvedené odborné diskuse prezentací našich postojů a zkušeností z praxe konkrétně a cíleně k problematice zápisu poznámky do katastru nemovitostí o učiněné výhradě věřitele dle § 593 OZ, které jsou zcela opačné než ty, které byly prezentovány autory výše odkazovaného článku.
Názorové východisko
Jak bylo výše naznačeno, hned úvodem předesíláme, že se neztotožňujeme s právním názorem, že by za aktuálně platné legislativy bylo právně přípustné nechat zapsat do katastru nemovitostí poznámku o tom, že věřitel postupoval podle § 593 OZ, tedy kvalifikovaným způsobem oznámil tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání (zde konkrétně převodu nemovité věci na jinou osobu) může dovolat, že tak hodlá učinit, až se jeho tvrzená pohledávka za dlužníkem stane v budoucnu vykonatelnou. Na tom podle našeho názoru nemůže nic změnit ani fakt, že již není v praxi připouštěno „preventivní“ podání odpůrčí žaloby předtím, než se pohledávka věřitele za dlužníkem, jejíž budoucí dobytnost věřitel hodlá pomocí odpůrčí žaloby posílit, stane vykonatelnou, a to právě s odkazem na možnost věřitele postupovat podle § 593 OZ a tím vyloučit riziko prekluze jeho práva domáhat se žalobou neúčinnosti zkracujícího právního jednání dlužníka.[2]
Zejména jsme ale přesvědčeni, že by připuštění možnosti zápisu poznámky do katastru nemovitostí o pouhé učiněné výhradě domáhat se v budoucnu neúčinnosti převodu nemovité věci dlužníka na třetí osobu nemuselo být vždy úplně spravedlivé, byť by se na první pohled mohlo zdát, že z hlediska ochrany věřitele před různým „odkláněním“ jinak dobře postižitelného a zpeněžitelného majetku dlužníka (zde konkrétně nemovitých věcí) by takový nástroj mohl být velice přínosný. Cílené snižování dobytnosti pohledávky věřitele dlužníkem pomocí zbavovaní se majetku, ze kterého by se věřitel mohl potenciálně uspokojit v případě neochoty či nemožnosti dlužníka plnit dobrovolně, je totiž obecně chápáno jako přinejmenším neetické a nežádoucí, z právního hlediska pak relativně neúčinné a dokonce v extrému i trestné.[3]
Je však zapotřebí na danou problematiku stejně pozorně nahlížet i z opačné perspektivy, tedy z pohledu dlužníka, který ne vždy musí nutně sledovat převodem nemovitého majetku zrovna zhoršení dobytnosti pohledávek svých věřitelů, speciálně pak pokud se jedná o věřitele s pohledávkami pochybnými, ze strany dlužníka z dobrého důvodu neuznávanými apod. Dlužník, který se minimálně subjektivně cítí být v právu ve vztahu k jeho toliko tvrzenému věřiteli, zcela logicky a oprávněně nebude vnímat pozitivně existenci nástroje, který jeho domnělému věřiteli umožní nejen činit výhrady vůči jeho dispozicím s nemovitým majetkem, ale i tyto výhrady uveřejnit a tím téměř vyloučit jakoukoli případnou další dobrověrnou transakci předmětné nemovité věci zápisem diskutované poznámky do katastru nemovitostí, která de facto předmětnou nemovitost stigmatizuje jako předmět právního jednání sledujícího nekalý účel.
Východiskem z výše uvedené situace je správné vybalancování ochrany práv dlužníka a věřitele, kdy podle našeho názoru je stávající legislativa nastavena poměrně smysluplně, jelikož právo domáhat se soudně vyslovení neúčinnosti právního jednání je přiznáno až věřiteli vykonatelné pohledávky. Postup podle § 593 OZ je pak pomůckou pro ty věřitele, kteří zatím disponují pohledávkou nevykonatelnou s tím, že se předpokládá, že budou činit, popř. již činí, právní kroky k dosažení její vykonatelnosti. Možnost zápisu poznámky do katastru nemovitostí o učiněné výhradě dle § 593 OZ vůči kontrahentovi dlužníka ve vztahu k právnímu jednání, jehož předmětem byla nemovitá věc, by přitom byla způsobilá nastíněný systém narušit, resp. v případě výhrady dovolat se neúčinnosti právního jednání týkajícího se nemovité věci posílit pozici věřitele s nevykonatelnou pohledávkou prakticky až na úroveň věřitele s pohledávkou vykonatelnou, což bychom ovšem vnímali spíše jako nežádoucí, a to z důvodů dále rozvedených.
Zneužitelnost zápisu poznámky o výhradě dovolat se neúčinnosti právního jednání
Hlavním argumentem prezentovaným v článku, vůči kterému se tímto textem vymezujeme, ve prospěch připuštění zápisu výše popsané poznámky do katastru nemovitostí, je údajná nemožnost věřitele efektivně zabránit dalším převodům nemovitosti, kterou dlužník ze svého majetku vyvedl v úmyslu zkrátit práva věřitele. Nabyvateli nemovitosti dlužníka totiž ani uplatněná výhrada dle § 593 OZ sama o sobě nebrání tuto nemovitost znovu převést na třetí osobu, která o uplatněné výhradě vůči nabyvateli-kontrahentovi dlužníka nemusí nutně vědět a učiněná výhrada tak vůči ní nemusí mít právní účinky, což znehodnocuje případný úspěch věřitele s odpůrčí žalobou. Tento nepochybně pádně znějící argument však má poměrně zásadní logickou vadu.
Z právní úpravy výhrady práva dovolat se neúčinnosti právního jednání podle § 593 OZ jasně vyplývá, že jde toliko o právo výhrady za situace, kdy ještě není jisté, zda k samotnému dovolání se neúčinnosti formou podání odpůrčí žaloby v budoucnu vůbec dojde. Zákon počítá jen s takovou eventualitou a neukládá věřiteli žádnou navazující povinnost odpůrčí žalobu podat, což je zcela logické, když v době učinění uvedené výhrady ještě není postaveno na jisto ani to, zda v budoucnu dojde ke splnění zákonného předpokladu pro podání odpůrčí žaloby – existenci vykonatelné pohledávky věřitele vůči dlužníkovi. Zákon dokonce nevyžaduje ani to, aby se věřitel v době učinění výhrady práva dovolat se neúčinnosti právního jednání již domáhal své pohledávky vůči dlužníkovi soudní či obdobnou cestou, jež by měla být zakončena tím, že se pohledávka stane vykonatelnou, popř. bude rozhodnuto ve prospěch dlužníka a poznámka tak bude moci být vymazána postupem předpokládaným v ustanovení § 27 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Diskutovaná poznámka by tak mohla být zapsána prakticky na základě (i smyšleného) tvrzení osoby, která se toliko prezentuje jako věřitel pohledávky za dlužníkem, aniž by činila jakékoli další právní kroky k jejímu vymáhání.
Absence povinnosti věřitele po učinění výhrady dle § 593 OZ byť i jen zahájit postup vůči dlužníkovi k získání vykonatelné pohledávky by při současné možnosti na žádost věřitele zapsat do katastru nemovitostí poznámku o této skutečnosti měla rovněž za následek, že by poznámka by sice byla zapsána do katastru nemovitostí, avšak nebylo by jak dosáhnout pravomocného rozhodnutí, na základě kterého by mohla být uvedená poznámka opět vymazána. Zápis uvedené poznámky nemá dané žádné jiné časové omezení, přičemž, jak již bylo výše zdůrazněno, její prezence v katastru nemovitostí má pro dotčenou nemovitou věci závažné důsledky, kupříkladu pokud jde o její atraktivitu při tržním prodeji, neboť budí dojem, že předchozí vlastník nemovitosti (dlužník) tuto zcizil jejímu stávajícímu vlastníkovi na úkor svých věřitelů, což se přitom vůbec nemusí zakládat na pravdě.
Podle našeho názoru nelze jaksi automaticky předpokládat, že postup podle § 593 OZ a následný zápis poznámky o tomto do katastru nemovitostí podstoupí pouze poctivý věřitel neochvějně přesvědčený o oprávněnosti svého nároku vůči dlužníkovi. Naopak se lze domnívat, že uvedený postup může absolvovat i věřitel, jehož přesvědčení o oprávněnosti nároku vůči dlužníkovi nebude zdaleka tak silné, popř. dokonce nelze vyloučit, že se bude dovolávat neúčinnosti právního jednání dlužníka nikoli v dobré víře, sledujíce např. snahu dlužníkovi způsobit nepříjemnosti (zhoršit vztahy s nabyvateli jeho nemovitých věcí, vůči kterým výhrady vznese) a tím na něj vyvinout tlak na splnění jinak sporné pohledávky. Tuto potenciální zneužitelnost samotného institutu výhrady dle § 593 OZ lze ještě ospravedlnit, avšak v případě zápisu poznámky do veřejně přístupného katastru nemovitostí, vyvolávající pochybnosti o poctivosti jednání dlužníka, již by již tato zřejmá zneužitelnost podle našeho názoru výrazně přesáhla únosnou mez.
Není navíc docela pravdivé ani tvrzení, že věřitel nemá jak zabránit případnému dalšímu převodu nemovité věci jejím vlastníkem – nabyvatelem od dlužníka, pročež má institut výhrady dle § 593 OZ představovat nedostatečnou ochranu věřitele ve srovnání s dříve uplatňovanou praxí před účinností OZ, kdy obdoba výhrady dle § 593 OZ neexistovala a bylo připouštěno podání odpůrčí žaloby ještě předtím, než se pohledávka věřitele stala vykonatelnou. Autoři článku uvedeného v úvodu tohoto textu zcela pomíjí právo věřitele domáhat se vydání předběžného opatření dle § 74 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů („OSŘ“), kterým je možné uložit povinnost vlastníkovi dotčené nemovité věci, jejímuž převodu od dlužníka hodlá věřitel v budoucnu odporovat, až se jeho pohledávka stane vykonatelnou, s touto nemovitostí dále nenakládat, přičemž s ohledem na ustanovení § 76 odst. 2 OSŘ je nerozhodné, že vlastník nemovité věci není, popř. nebude účastníkem řízení ve věci samé v probíhajícím, popř. následně zahájeném řízení o zaplacení pohledávky věřitele dlužníkem.
Rovněž v situaci, kde by se dlužník v důsledku převodu nemovité věci a neschopnosti plnit své dluhy více věřitelům dostal do úpadku, popř. se v úpadku nacházel už při realizaci převodu, má věřitel i jinou možnost ochrany, a to právo iniciovat insolvenční řízení s dlužníkem, přičemž lze očekávat, že se neúčinnosti převodu dlužníkova (nejen) nemovitého majetku v minulosti bude domáhat insolvenční správce postupem dle § 235 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v tomto kontextu nejspíše s odkazem na § 240 či § 242 téhož předpisu.
Test judikaturní praxí
Otázkou přípustnosti zápisu poznámky o tom, že byla věřitelem učiněna výhrada dovolat se neúčinnosti právního jednání, konkrétně pak převodu nemovitosti dlužníkem na třetí osobu, se již v praxi zabývaly i soudy, a to konkrétně ve správním soudnictví v řízení o žalobách proti nezákonnému zásahu katastrálních úřadů do práv účastníků řízení o žádosti o zápis uvedené poznámky do katastru nemovitostí. První zmínku v judikatuře, kterou jsme k dané problematice zaznamenali, však lze najít už v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. 5. 2018, č. j. III. ÚS 1392/18-1, v jehož stručném odůvodnění přitom zazněl právní názor zcela zásadní pro budoucí vývoj judikatury k dané problematice.
Ústavní soud ve výše uvedeném usnesení, ve kterém se zabýval otázkou přípustnosti podání odpůrčí žaloby namísto využití institutu výhrady dle § 593 OZ, vyslovil domněnku, že s učiněním této výhrady není spojen zápis poznámky do katastru nemovitostí[4], což ale neznamená, že se věřitel nemá jak bránit proti převodům nemovité věci na další osoby, načež výslovně zmiňuje institut předběžného opatření
(k tomu podrobněji viz výše v tomto textu).
S podrobnější argumentaci soudů k právnímu názoru, že není přípustné zapsat poznámku do katastru nemovitostí o tom, že byla věřitelem učiněna výhrada dovolat se neúčinnosti převodu původně dlužníkovy nemovité věci na třetí osobu, jsme se setkali až ve dvojici letošních rozhodnutí krajských soudů jako soudů správních. Konkrétně se jednalo o rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2022, č. j. 77 A 130/2021-86, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2022, č. j. 5 A 64/2020-111. Argumentaci obou soudů lze prezentovat společně, jelikož se prakticky plně shoduje.
Oba zmíněné krajské soudy jsou toho názoru, že výhradu práva dovolat se neúčinnosti právního jednání a samotné dovolání se neúčinnosti právního jednání je třeba důsledně rozlišovat. Především právě proto se vyslovily proti možnosti zápisu poznámky o učinění výhrady dle § 593 OZ, když odmítly, že by se mělo jednat o poznámku podle ustanovení § 23 odst. 1 písm. q) katastrálního zákona, jež jasně hovoří o dovolání se neúčinnosti právního jednání, nikoli jen o výhradě práva se dovolat neúčinnosti právního jednání. Jinými slovy, dovolání se neúčinnosti právního jednání soudy vyhodnotily jako totožné s podáním odpůrčí žaloby věřitelem, přičemž možnost zápisu poznámky podle ustanovení § 23 odst. 1 písm. q) katastrálního zákona vykládají jako administrativněprávní a procesní promítnutí práva zakotveného v ustanovení § 599 odst. 1 OZ (tj. možnosti zápisu poznámky dovolání se neúčinnosti právního jednání na základě podané odpůrčí žaloby) na úseku katastrálního zákona. Zcela dostatečným důvodem pro neprovedení zápisu takové poznámky do katastru nemovitostí je tak už samotný fakt, že katastrální zákon takovou poznámku zkrátka nezná, resp. výčet skutečností, o kterých se do katastru nemovitostí zapisuje poznámka, v ustanovení § 23 katastrálního zákona, je taxativní a učinění výhrady dle § 593 v tomto výčtu není přítomno.
Širší úvahy na téma ochrany práv věřitele a úskalí využití institutu výhrady dle § 593 OZ zmíněná rozhodnutí krajských soudů také obsahují, avšak spíše doplňkově. Bylo jimi nicméně alespoň poukázáno na nejistotu, zda se vůbec v budoucnu věřitelova pohledávka stane vykonatelnou a zda dojde k podání odpůrčí žaloby, byť v podstatě jen jako demonstrace z daného hlediska zcela zásadního rozdílu mezi výhradou dle § 593 OZ a samotným dovoláním se neúčinnosti právního jednání podáním odpůrčí žaloby. Tento rozdíl byl pak i vyhodnocen jako důvod, proč odmítnutí zápisu poznámky o učiněné výhradě dle § 593 OZ není jen necitlivě restriktivním výkladem ustanovení § 23 odst. 1 písm. q) katastrálního zákona. Za zmínku stojí ještě vyjádření Krajského soudu v Plzni ve výše citovaném rozsudku ze dne 26. 1. 2022, č. j. 77 A 130/2021-86, že by pokládal případný zápis poznámky na podkladě učiněné výhrady dle § 593 OZ v poměrech katastru nemovitostí nadaného materiální publicitou za naprosto nepřijatelný, jelikož by se de facto poznamenávala právní situace, která nejenže dosud nenastala, ale o které vůbec není jisté, zda kdy nastane.
Závěr
Jsme přesvědčeni, že autoři článku odkazovaného v úvodu tohoto textu patrně vycházeli z předpokladu, že standard ochrany věřitele před zkracujícími právními jednáními po přijetí OZ měl, pokud jde konkrétně o načasování právní obrany věřitele pomocí podání odpůrčí žaloby, zůstat minimálně zachován. Nabízené řešení v podobě připuštění zápisu poznámky do katastru nemovitostí o učiněné výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního jednání vztaženého k nemovité věci však podle našeho názoru nemá žádnou hmatatelnou právní oporu a jedná se tak spíše o jakousi snahu autorů přenést úvahu de lege ferenda rovnou do právní praxe bez úpravy legislativy.
Při podrobnějším zkoumání smyslu a účelu zákona, nikoli jednostranném pohledu na věc a vážně míněné snaze nalézt rozumný výklad právních předpisů, jsme dospěli k názoru, že nelze připustit možnost zápisu poznámky o výhradě dovolat se neúčinnosti právního jednání do katastru nemovitostí už jen proto, že by se tak mohlo dít na základě prakticky jakéhokoliv, byť třeba i smyšleného tvrzení domnělého věřitele o existenci pohledávky vůči věřiteli – disponentovi s nemovitou věcí, což by v praxi bylo zkrátka příliš snadno zneužitelné. Aktuální judikaturu, která se, byť spíše na základě méně filosofických a více formálních argumentů, staví proti přípustnosti zápisu takové poznámky, tedy vítáme.
V právní praxi bude zajímavé sledovat, zda a jakým způsobem na výše popsaný vývoj aktuální judikatury budou metodicky a v konečném důsledku také aplikačně reagovat samotné katastrální úřady, jejichž přístup k možnosti zápisu poznámky do katastru nemovitostí o učiněné výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního jednání byl dle našich dosavadních zkušeností nejednotný.
PhDr. Mgr. Jan Ptáčník, vedoucí advokát – ptacnik@plegal.cz
JUDr. Miloš Kulda, Ph.D. advokát – kulda@plegal.cz
31.10.2022
[1] DISMAN, M., SLÁVIK, S. a BODÍK, S. K možnosti zápisu poznámky o dovolání se neúčinnosti právního jednání do katastru nemovitostí bez podání odpůrčí žaloby. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, dostupné na https://www.epravo.cz/top/clanky/k-moznosti-zapisu-poznamky-o-dovolani-se-neucinnosti-pravniho-jednani-do-katastru-nemovitosti-bez-podani-odpurci-zaloby-111562.html
[2] K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, či dále v tomto textu odkazované usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. 5. 2018, č. j. III. ÚS 1392/18-1
[3] Viz § 222, popř. i § 224 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
[4] byť by dle názoru senátu III. ÚS taková zákonná úprava „byla patrně vhodná“, což však není v uvedeném usnesení nijak blíže rozvedeno.