V tomto článku rozebereme problematiku a praktická úskalí využití institutu prohlášení právnické osoby za neplatnou se zaměřením na ochranu práv osoby, jejíž osobní údaje byly zneužity k založení společnosti. Pro lepší představu, modelovou situací, na kterou úvahy v tomto textu směřují, je neočekávané zjištění, že v obchodním rejstříku je dotčená osoba zapsána jako společník a člen statutárního orgánu (statutární zástupce) společnosti, se kterou však nemá absolutně nic společného a o jejíž existenci zpravidla ani nevěděla, načež tato osoba zjistí, že evidentně došlo ke zneužití jejích osobních údajů a zfalšování listin potřebných pro provedení zápisu údajů do obchodního rejstříku.
Za současné platné právní úpravy, kdy rejstříkový soud v rámci posuzování podkladů pro provedení zápisu do obchodního rejstříku nemá povinnost zkoumat pravost jemu předložených listin (např. plné moci k zakladatelskému právnímu jednání či notářského zápisu o zakladatelském právním jednání) není výše popsaná modelová situace vůbec hypotetická. Jak ovšem bude v článku vysvětleno, v praxi nemusí být vůbec jednoduché domoci se efektivní právní ochrany proti již provedenému zápisu společnosti založené na základě padělaných listin se zneužitými osobními údaji v obchodním rejstříku bez nutnosti vynakládat nemalé prostředky z vlastních zdrojů. Rozhodně se v tomto ohledu nelze bez dalšího domnívat, že se věc efektivně vyřeší podáním trestního oznámení na neznámého pachatele-padělatele listin a oznámením rejstříkovému soudu ohledně skutečnosti, že k žádnému zakladatelskému právnímu jednání ve skutečnosti nedošlo a mělo by proto dojít k příslušným úpravám údajů zapsaných v obchodním rejstříku.
Rizika spojená se zápisem osoby v obchodním rejstříku jako společníka a statutárního zástupce společnosti založené bez jejího vědomí na základě padělaných listin
Na první pohled nemusí být zřejmá všechna rizika situace, kdy je osoba, jejíž osobní údaje byly zneužity k založení společnosti a jež byla zapsána do obchodního rejstříku jako společník a statutární zástupce dané společnosti, zvláště pak tehdy, kdy se o její existenci dotčená osoba dozví až např. z výzvy k plnění různých povinností ať přímo společnosti, či jejího statutárního zástupce (typicky tzv. rejstříkových povinností typu zakládat do sbírky listin účetní závěrky či povinností statutárního zástupce poskytnout nejrůznější součinnost). V té souvislosti se současně může navíc ukázat, že společnost je již neaktivním subjektem směřujícím prakticky nevyhnutelně ke zrušení s likvidací z moci úřední. Ani v takovém případě není ovšem podle našeho názoru na místě situaci podceňovat, ignorovat a vyčkávat, co se bude dále dít.
Obecné riziko dotčené osoby zapsané v obchodním rejstříku představuje už samotný fakt, že bude, navzdory opačné skutečnosti, spojována s dosavadní činností a případným (proti)právním jednáním dané společnosti. Jestliže totiž skutečný zakladatel společnosti neměl problém předložit padělek zakladatelského právního jednání (např. zakladatelské listiny), nelze vyloučit, ba je to dokonce velmi pravděpodobně, že vytvořil též padělek plné moci, kterou sebe či jinou osobu zmocnil k právním jednáním za společnost. Prakticky s jistotou totiž společnost nezakládal bezúčelně, nýbrž pro určité potřeby, které rovněž s nemalou pravděpodobností mohly být přinejmenším nekalého charakteru, potenciálně i s trestněprávním rozměrem.
V každém případě je třeba pamatovat přinejmenším na rizika vyplývající z korporátní právní úpravy, zejména pak ze zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů („z.o.k.“). Předně se jedná o riziko vzniku ručení statutárního zástupce společnosti za její dluhy[1] či odpovědnosti statutárního zástupce za škodu vzniklou společnosti v důsledku porušení či neplnění povinností při výkonu funkce, kdy, jak známo, zákon navíc zásadně předpokládá obrácení důkazního břemene v neprospěch statutárního zástupce společnosti, pokud jde o posouzení, zda jednal s péčí řádného hospodáře, či nikoli.[2]
Rizika pro zapsaného statutárního zástupce společnosti výrazně vzrůstají také případným vstupem společnosti do insolvenčního řízení, kde insolvenční správce bude zvažovat kromě uplatnění klasického nároku společnosti na náhradu škody vůči statutárnímu zástupci mj. také využití nově zavedeného institutu žaloby na doplnění pasiv.[3] Na jejím základě se insolvenční správce může v soudním řízení domáhat, aby statutární zástupce doplnil do majetkové podstaty společnosti z vlastních prostředků hodnotu chybějícího majetku pro uspokojení přihlášených věřitelů.
Kromě výše uvedeného pak statutárnímu zástupci dále hrozí též riziko možného uložení zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu ve společnostech se sídlem v ČR, a to na dobu až 3 let (tzv. diskvalifikace z funkce).[4]
Jakkoli by se v případech výše popsaných dotčená osoba zřejmě nakonec úspěšně ubránila nařčení z porušení povinností člena statutárního orgánu, pokládáme za mnohem racionálnější v nastalé modelové situaci z hlediska obrany zájmů dotčené osoby postupovat aktivně již po zjištění neoprávněného zápisu své osoby v obchodním rejstříku než vyčkávat a spoléhat na to, že případnou procesní obranu dotčená osoba v budoucnu ustojí, nehledě na nutnost v takovém případě vynaložit potenciálně nemalé prostředky na právní obranu.
Dále je zde jisté riziko poškození dobrého jména dotčené osoby v podnikatelském prostředí, neboť, jak již bylo naznačeno výše, může dotčená osoba být s ohledem na účinky tzv. materiální publicity zápisu v obchodním rejstříku[5] spojována se společností, o jejíž historii, působení a činnosti ani nemusí nic vědět, nicméně vzhledem k okolnostem jejího založení se lze domnívat, že není zrovna příkladná. Kromě toho, také v případě, kdy dojde z moci úřední ke zrušení dané společnosti, pověsti dotčené osoby jistě nepřispěje ani samotný fakt, že byla zápisem v obchodním rejstříku spojena se společností, která musela být soudem zrušena s likvidací a následně vymazána z obchodního rejstříku pro neplnění svých zákonných povinností. Toto riziko v případě pasivního přístupu dotčené osoby účinně eliminovat v podstatě ani nelze.
Právní postavení společnosti založené na základě padělaných listin a možnosti právní ochrany osoby zapsané v obchodním rejstříku jako jejího společníka a statutárního zástupce
Jelikož dotčená osoba, jež je v obchodním rejstříku zapsána jako společník a statuární zástupce společnosti, o okolnostech jejího založení, její vlastní činnosti a učiněných právních jednáních nemá z podstaty věci ani potuchy, logicky nelze rozumně očekávat, že se dobrovolně začne chovat a vystupovat tak, jako kdyby skutečně byla společníkem a statutárním zástupcem společnosti a v jejich působnosti učiní kroky ke zrušení a zániku společnosti. Takový postup by byl totiž v přímém rozporu s nezbytně nutným postojem a tvrzením dotčené osoby o pouze zdánlivém (neexistujícím) zakladatelském právním jednání pro případ, že vůči dotčené osobě bude vznesen jakýkoli nárok v souvislosti s jejím údajným postavením ve společnosti dle zápisu v obchodním rejstříku. Nechce-li dotčená osoba přijít o možnost právní obrany v podobě námitky, že stav zapsaný v obchodním rejstříku neodpovídá skutečnosti, máme za to, že jednoduše musí kategoricky odmítat vykonávat jakákoli práva a povinnosti společníka a statutárního zástupce společnosti, přestože by se řešení vzniklé situace, např. přijetím rozhodnutí o zrušení společnosti, mohlo jevit jako efektivní a relativně jednoduché, tudíž i lákavé.
Máme za to, že padělané zakladatelské právní jednání společnosti, ve kterém je jako společník a statutární zástupce uvedena dotčená osoba, jejíž osobní údaje byly pro účel založení společnosti zneužity, je třeba považovat za tzv. zdánlivé (neexistující) právní jednání ve smyslu ustanovení § 551 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („občanský zákoník“). Takové právní jednání nemůže vyvolávat žádné právní následky a je třeba na něj hledět, jako by nebylo učiněno.[6] Ani v případě takto závažné vady zakladatelského právního jednání ovšem platná právní úprava neumožňuje domáhat se prostého zrušení zápisu společnosti v obchodním rejstříku. Dle ustanovení § 128 občanského zákoníku[7] se totiž nikdo, ani dotčená osoba, nemůže úspěšně domáhat u soudu určení, že společnost nevznikla, a z tohoto důvodu žádat její výmaz z obchodního rejstříku. Zjevným cílem této právní úpravy je přitom ochrana práv zejména třetích osob, které se společností po čas její existence právně jednaly v důvěře v zápis v obchodním rejstříku.[8]
Za situace, kdy zakladatelské právní jednání společnosti fakticky chybí (jedná o padělek), může soud podle našeho názoru v návaznosti na ustanovení § 129 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku[9] jedině prohlásit takovou společnost po jejím vzniku za neplatnou[10] ve zvláštním řízení dle ustanovení § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů („z.ř.s.“) ve spojení s ustanovením § 13 odst. 1 z.ř.s., tedy v řízení zahájeném i bez návrhu z úřední povinnosti. Ani pravomocným rozhodnutím soudu o prohlášení společnosti za neplatnou však společnost přímo nezaniká, nýbrž jen vstupuje do likvidace. Tedy, stejně jako v případě zrušení společnosti s likvidací ani prohlášení společnosti za neplatnou tedy nemá vliv na práva a povinnosti, jichž společnost po dobu své existence nabyla.[11] Tyto proto musejí být vypořádány opět v rámci likvidace společnosti. Z pohledu dotčené osoby je však důležité zejména to, že samotné rozhodnutí o prohlášení společnosti za neplatnou se zapisuje do obchodního rejstříku, zakládá se do sbírky listin[12] a stává se tedy informací veřejně dostupnou pro třetí osoby, což je klíčové pro ochranu dotčené osoby před jakoukoli snahou činit ji odpovědnou za dluhy společnosti či škodu jí vzniklou. Domníváme se dokonce, že se lze za tímto účelem (a rovněž pro potřeby distancování se dotčené osoby od společnosti) domáhat prohlášení společnosti za neplatnou i po jejím zrušení.
Věcná příslušnost k zahájení řízení o prohlášení společnosti za neplatnou je dána ustanovením
§ 3 odst. 2 písm. a) z.ř.s., neboť rozhodování o prohlášení právnické osoby po jejím vzniku za neplatnou náleží mezi tzv. statusové věci právnických osob, o nichž jako soudy prvního stupně rozhodují krajské soudy. Místní příslušnost se pak řídí ustanovením § 86 odst. 1 z.ř.s., podle něhož platí, že pro řízení ve statusových věcech právnických osob je příslušný soud, u něhož je právnická osoba zapsána ve veřejném rejstříku, v našem modelovém případě tedy v obchodním rejstříku vedeném rejstříkovým soudem. Domníváme se, že účastníkem řízení by měl být, bez ohledu na zahájení z moci úřední, vedle předmětné společnosti též společník předmětné společnosti.[13]
Mohlo by se tedy zdát, že popsanou nepříjemnost v podobě svého zápisu jako společníka či člena statutárního orgánu v obchodním rejstříku u jí neznámé společnosti dotčená osoba vyřeší prostým podnětem k příslušnému soudu k prohlášení společnosti za neplatnou, načež počká na takřka formální rozhodnutí soudu z moci úřední a po skončení likvidace na následné provedení výmazu údajů z obchodního rejstříku. V případě doložení zdánlivosti zakladatelského právního jednání (typicky prohlášením notáře, že příslušný notářský zápis o založení společnosti nesepsal a jedná se proto o padělek) se v tomto ohledu situace jeví po skutkové i právní stránce jako v podstatě jednoznačná. V praxi ovšem tento postup zdaleka není tak jednoduchý.
V dané souvislosti je nutné vzít v potaz, že zápis společnosti do obchodního rejstříku byl rejstříkovým soudem proveden, přičemž v rámci rejstříkového řízení o jejím zápisu došlo k formálnímu přezkumu a akceptování zakladatelského právního jednání. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že se později dané zakladatelské právní jednání ukázalo být pouze zdánlivým. Jak již bylo naznačeno v úvodu tohoto textu, při příležitosti zápisu do obchodního rejstříku rejstříkový soud pravost mu předložených listin nezkoumá. Jestliže tedy při formálním přezkumu tyto listiny obstojí, nemá rejstříkový soud, který je současně i soudem věcně příslušným k řízení o prohlášení společnosti za neplatnou, v podstatě důvod zahajovat z moci úřední řízení, ve kterém by přezkum listin obsahujících zakladatelské právní jednání prováděl z vlastní iniciativy fakticky opakovaně. Jakkoli by se totiž jevilo být padělání podkladových listin a z toho pramenící zdánlivost zakladatelského právního jednání jednoznačné, z pohledu procesního by se stále jednalo o spornou skutečnost, která by se v soudním řízení musela teprve prokázat. Viděno touto optikou soudu by tedy nebyl zcela bez pochybností dán zákonný důvod pro rozhodnutí o neplatnosti společnosti dle ustanovení § 129 odst. 1 občanského zákoníku. Soud pro zahájení řízení o prohlášení společnosti za neplatnou z moci úřední proto v praxi může požadovat závazné rozhodnutí orgánu veřejné moci o tom, že zakladatelské právní jednání bylo zdánlivé, neboť tuto skutečnost nebude z výše uvedených důvodů ochoten zkoumat a ověřovat sám právě až v rámci řízení o prohlášení společnosti za neplatnou.
Složitou otázkou k zodpovězení je, jaké rozhodnutí orgánu veřejné moci by měla v popsaném případě dotčená osoba vlastně soudu doložit, aby sám zahájil řízení o prohlášení společnosti za neplatnou. Nabízí se jistě rozhodnutí trestní, ze kterého bude zřejmé, že došlo k padělání listin, zneužití osobních údajů dotčené osoby či uvedení nepravdivých informací v podkladech pro zápis do obchodního rejstříku.[14] To však naráží na fakt, že pachatel daného skutku nemusí být vůbec zjištěn či dopaden, případně bude jeho trestní stíhání zastaveno (např. pro promlčení trestní odpovědnosti za daný trestný čin), a nedojde proto k vydání žádného meritorního rozhodnutí, které je vyžadováno rejstříkovým soudem pro zahájení řízení o prohlášení společnosti za neplatnou.
Myslitelných alternativ ke zmíněnému trestnímu rozhodnutí je přitom minimum. Realisticky lze uvažovat snad jedině o rozsudku soudu o žalobě na určení, že zakladatelské právní jednání je zdánlivé, to však jedině za předpokladu, že by tento postup byl vyhodnocen jako účinněji chránící práva dotčené osoby než jiné právní prostředky[15] a nedochází jím pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů.[16] O naplnění těchto předpokladů lze mít přitom dle našeho názoru důvodné pochybnosti, neboť řízení o prohlášení společnosti za neplatnou, ve kterém by mělo dojít k definitivnímu vyřešení vzniklé situace dotčené osoby, lze přece zahájit i na její návrh, nikoli pouze z moci úřední. V návrhovém řízení by pak měly být provedeny právě důkazy svědčící o tom, že je na místě prohlásit společnost za neplatnou, neboť vyžadování předchozího závazného rozhodnutí v jiném (civilním) řízení o tom, že jsou pro takový postup vůbec dány skutkové předpoklady, by neznamenalo nic jiného než právě zbytečnou kumulaci soudních řízení o záležitostech, které lze vyřešit v rámci jediného řízení.
Zmíněné návrhové řízení o prohlášení společnosti za neplatnou ovšem z druhé strany přepokládá též zvýšenou procesní aktivitu dotčené osoby jako navrhovatele, nemluvě o jeho povinnosti uhradit soudní poplatek.[17] Pokud jde o možnou otázku, zda případný navrhovatel má pro zahájení řízení povinnost osvědčit právní zájem, jako je tomu v případě návrhu na zrušení obchodní korporace s likvidací podle ustanovení § 93 z.o.k., máme za to, že tato povinnost v daném případě dána není. Skutečnost, že řízení o prohlášení společnosti za neplatnou lze zahájit i bez návrhu z moci úřední, totiž svědčí naopak o tom, že toto řízení (resp. samotný institut prohlášení společnosti za neplatnou) cílí k ochraně veřejného zájmu a třetích osob a jejich právní jistoty. Výklad směřující k uložení povinnosti navrhovateli prokazovat v řízení právní zájem by nutně a dle našeho názoru nelogicky zakládal překážku k dosažení výše uvedeného účelu. Navíc, i v hypotetickém případě, že by navrhovatel právní zájem neosvědčil, ničeho by to neměnilo na povinnosti soudu případně zahájit řízení právě z úřední povinnosti.[18]
Závěr
Z našeho pohledu by doporučeníhodným civilněprávním řešením situace, kdy dotčená osoba zjistí, že došlo ke zneužití jejích osobních údajů tak, že jejím jménem byla založena společnost a je vedena jako její společník a statutární zástupce, bylo iniciovat řízení o prohlášení společnosti za neplatnou, a to nikoli pouze podnětem k zahájení postupu soudu z moci úřední (byť nelze vyloučit, že i tento podnět může být v konkrétním případě úspěšný), nýbrž spíše klasickým návrhem na zahájení řízení, a to navzdory nutnosti investice minimálně v podobě uhrazení soudního poplatku. V rámci řízení zahájeného na návrh dotčené osoby by totiž soud podle našeho názoru nemohl jednoduše odmítnout zabývat se přezkumem pravosti listin obsahujících zakladatelské právní jednání společnosti, neboť by pro konečné rozhodnutí ve věci byl nucen tvrzenou zdánlivost zakladatelského právního jednání posoudit jako tzv. předběžnou otázku. Přestože nelze zcela vyloučit ani scénář, ve kterém by soud i v návrhovém řízení požadoval doložení závazného rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým by bylo potvrzeno, resp. vyplývalo z něj, že zakladatelské právní jednání dotčené osoby bylo pouze zdánlivé, s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR k problematice přípustnosti určovacích žalob se nám takový scénář nejeví jako pravděpodobný.
Pro úplnost současně uvádíme, že výše uvedený postup se samozřejmě nevylučuje ani s případnou paralelní iniciací trestního řízení, typicky na základě podání trestního oznámení. Tento postup naopak zůstává v závislosti na konkrétních okolnostech zcela na místě.
V případě, že byste měli k výše uvedenému jakékoli dotazy, neváhejte nás kdykoli kontaktovat.
PhDr. Mgr. Jan Ptáčník, vedoucí advokát – ptacnik@plegal.cz
JUDr. Miloš Kulda, Ph.D., advokát – kulda@plegal.cz
1. 12. 2021
[1] Teoreticky přichází v úvahu též riziko ručení za dluhy společnosti z pozice společníka společnosti s ručením omezeným, a to v té míře, v jaké nebyl zcela splacen vklad tohoto společníka do základního kapitálu společnosti (viz § 132 z.o.k.).
[2] Viz § 52 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb. z.o.k.
[3] Viz § 66 odst. 1 písm. b) z.o.k.
[4] Viz § 63 odst. 1 a odst. 2 z.o.k.
[5] Viz § 121 občanského zákoníku, resp. § 8 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů.
[6] Viz § 554 občanského zákoníku.
[7] „Po vzniku právnické osoby se nelze domáhat určení, že nevznikla, a nelze z toho důvodu zrušit její zápis do veřejného rejstříku.“ (§ 128 občanského zákoníku).
[8] Viz např. důvodová zpráva k § 122 až § 131 občanského zákoníku.
[9] „Soud prohlásí právnickou osobu po jejím vzniku za neplatnou i bez návrhu, pokud zakladatelské právní jednání chybí.“ (§ 129 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku).
[10] Taxativní důvody, pro něž je možné prohlásit právnickou osobu za neplatnou, jsou obecně stanoveny právě
v § 129 odst. 1 občanského zákoníku. Další důvody jsou pak stanoveny v § 92 odst. 1 z.o.k., kdy tyto se ale vztahují pouze na obchodní korporace.
[11] Viz § 131 občanského zákoníku.
[12] Viz § 65 písm. a) a § 66 písm. d) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů.
[13] Srov. např. analogicky nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 230/95, ze dne 12. 9. 1996.
[14] Viz § 180 odst. 1, § 254 odst. 2, resp. § 348 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
[15] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, ze dne 10. 2. 2016.
[16] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 11. 1. 2011.
[17] Soudní poplatek nicméně činí toliko 2.000,- Kč (viz položka 4 odst. 1 písm. c) sazebníku poplatků, který tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
[18] Shodně k tomuto např. Stehlík, O., Dohnal, J. Neplatnost společnosti s ručením omezeným po rekodifikaci. Právní rozhledy. 2014, 22(18), 624-628.