V tomto příspěvku se budeme zabývat situací, kdy autoservis způsobí na jím opravovaném vozu škodu a vlastník vozu požaduje namísto opravy vozu náhradu způsobené škody v penězích, přičemž autoservis navzdory žádosti vlastníka vůz přesto opraví. Zejména v případě, kdy takovým autoservisem bude neautorizovaný smluvní servis určený pojišťovnou k opravě vozu po dopravní nehodě, může vzniknout otázka, zda vlastník vozu je povinen navzdory své žádosti o peněžní náhradu škody přijmout nevyžádaně opravený vůz, resp. zda má autoservis nárok požadovat po vlastníku vozu náhradu za provedenou (nevyžádanou) opravu.
Uvedenou problematikou se v nedávné době podrobně zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1820/2022 zveřejněném dne 18. 2. 2024 (dále jen „Rozhodnutí“), který na první pohled překvapivě dovodil, že možnosti autoservisu požadovat po vlastníkovi vozu úplatu za nevyžádanou opravu vozu jsou velice omezené.
Skutkový stav
V poměrech, z nichž vzešlo Rozhodnutí, se žalobkyně (vlastník vozu) domáhala po žalované (autoservisu) zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že předala svůj osobní vůz do autoservisu k opravě po dopravní nehodě zaviněné třetí osobou. V průběhu opravy se však vůz v důsledku nesprávného postupu autoservisu při jeho umisťování na zvedací stolici zřítil z výšky několika metrů a zároveň se nabodl na jeden ze zvedacích háků, čímž došlo k jeho dalšímu poškození v rozsahu tzv. totální škody. Přestože vlastník vozu nesouhlasil s opravou poškození vozu způsobeného autoservisem, autoservis vůz opravil. Vlastník vozu odmítl takto svévolně opravený vůz převzít a s autoservisem jednal o náhradě vzniklé škody formou odkoupení vozu autoservisem. Mezi účastníky však nedošlo k dohodě o výši kupní ceny. V řízení se proto vlastník vozu domáhal po autoservisu zaplacení náhrady škody ve výši jím tvrzené hodnoty vozu (150 tisíc Kč) s odůvodněním, že autoservis provedl neschválenou, neoprávněnou a neekonomickou opravu vozu a nerespektoval volbu vlastníka vozu ohledně způsobu náhrady škody.
Autoservis v řízení činil nesporným tvrzení vlastníka o převzetí vozu k opravě a jeho pádu ze zvedací plošiny. Tvrdil však, že mezi účastníky byla uzavřena telefonická dohoda, podle níž autoservis opraví takto poškozený vůz na své náklady. Autoservis proto navrhoval zaplatit vlastníkovi vozu jako náhradu škody částku stanovenou soudním znalcem odpovídající snížení hodnoty vozu po opravě jeho poškození způsobeného autoservisem (cca. 20 tisíc Kč).
V rámci řízení bylo nicméně prokázáno, že vlastník s opravou vozu po poškození autoservisem nesouhlasil, a přesto autoservis opravu vozu provedl.
Otázka předložená Nejvyššímu soudu
Na základě popsaného skutkového stavu byla věc následně předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dosud neřešené otázky nerespektování práva poškozeného zvolit způsob náhrady škody podle § 2951 obč. zák., resp. nesouhlasu poškozeného se způsobem náhrady škody opravou poškozené věci škůdcem a jeho důsledků na výši poškozeným uplatněného nároku na náhradu škody v penězích.
Způsob náhrady škody
Podle § 2951 odst. 1 obč. zák. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Z citovaného ustanovení vyplývá, že zákon označuje uvedení v předešlý stav (naturální restituci) jako primární formu náhrady vzniklé škody a že náhrada škody v penězích (relutární restituce) přichází v úvahu jen, žádá-li o to poškozený, anebo není-li uvedení do předešlého stavu dobře možné.
Ustanovení § 2951 odst. 1 obč. zák. není přitom možné chápat jako alternativní obligaci ve smyslu § 1926 obč. zák. [při níž není zpočátku určen konkrétní předmět (způsob) plnění, který se konkretizuje až volbou oprávněné osoby], neboť i bez projevené vůle poškozeného je škůdce od počátku bez dalšího zavázán jen k jednomu způsobu plnění, a to k naturální restituci, je-li dobře možná. Není-li naturální restituce dobře možná, je od počátku zavázán k peněžité náhradě. Citované ustanovení však dává poškozenému tam, kde je uvedení v předešlý stav dobře možné, právo svým úkonem změnit předmět plnění. Dle odborné literatury tak jde o zvláštní případ jednostranné změny obsahu obligace.[1]
Jinými slovy, škůdce je již od počátku povinen k naturální obligaci, je-li možná (tedy k jednomu konkrétnímu plnění). Pouze v případě, že poškozený požádá o náhradu škody v penězích, mění se primární škůdcova povinnost na povinnost poskytnout peněžitou náhradu.
Změna závazku v důsledku volby poškozeného
Jde-li o poškození věci a poškozený zvolí způsob náhrady škody podle § 2951 obč. zák. tak, že nesouhlasí s uvedením v předešlý stav škůdcem a požaduje finanční náhradu, dochází tím k jednostranné změně obsahu závazku a tuto projevenou vůli poškozeného je škůdce povinen respektovat.
Jak bylo uvedeno, nejde o alternativní obligaci ve smyslu § 1926 obč. zák., proto nemá škůdce právo volby způsobu plnění. Škůdce tak již není povinen (ani oprávněn) poskytnout plnění uvedením v předešlý stav. Obsah jeho povinnosti k náhradě vzniklé škody se změní na povinnost poskytnout poškozenému peněžitou náhradu.[2] Pokud tedy škůdce plní uvedením v předešlý stav, ačkoliv s takovým způsobem plnění předtím poškozený vyslovil nesouhlas a požadoval plnění v penězích, nemůže takové plnění škůdce, jiné, než k jakému byl povinen (a oprávněn), přivodit (ani částečný) zánik deliktního závazku spočívajícího v náhradě vzniklé škody, ledaže by poškozený takové jiné plnění přijal.[3]
Nejde proto o řádné splnění dluhu ve smyslu § 1908 obč. zák. a poškozený nemůže být proti své vůli nucen přijmout plnění poskytnuté jiným způsobem. Poskytnutí takového plnění škůdcem (pokud jej poškozený nepřijal) proto nemůže ani snižovat výši peněžité náhrady, kterou je povinen škůdce poškozenému poskytnout.
Jinými slovy, vlastník vozu není povinen převzít nevyžádaně opravený vůz.
Žádost poškozeného o náhradu škody v penězích
Žádost poškozeného, kterou realizuje svou volbu způsobu náhrady škody ve smyslu § 2951 obč. zák., je právním jednáním. Pro „žádost“ není přitom předepsána žádná forma ani náležitosti, musí tedy jít o srozumitelné vyjádření požadavku na peněžité plnění, např. v žalobě.[4]
Projeví-li tedy poškozený vůči škůdci nesouhlas s tím, aby provedl opravu poškozené věci, je nutné takové právní jednání podrobit výkladu.[5] Nesouhlas poškozeného s provedením opravy věci škůdcem totiž nemusí vždy znamenat, že poškozený tím současně zvolil způsob náhrady škody v penězích. Poškozený např. může mít v úmyslu, aby škůdce pouze posečkal s naturální restitucí do doby, než poškozený získá další relevantní informace pro učinění volby způsobu náhrady škody. Není také vyloučeno, že poškozený může takovým nesouhlasem vyjádřit svou žádost, aby škůdce opravu neprováděl sám, ale pouze zajistil její provedení u třetí osoby, nebo aby namísto opravy věci poskytl škůdce poškozenému náhradní věc.
Lze tedy uzavřít, že nesouhlas s provedením opravy poškozené věci nelze bez dalšího ztotožňovat s volbou práva poškozeného na peněžitou náhradu ve smyslu § 2951 obč. zák.
Určení výše škody
Požaduje-li poškozený při poškození věci náhradu v penězích, určí se její výše podle § 2969 odst. 1 obč. zák. bez ohledu na to, že v mezidobí škůdce provedl proti vůli poškozeného opravu věci. Podle citovaného ustanovení se při určení výše škody na věci vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.
Náhrada škody v penězích představuje majetkovou hodnotu, kterou je třeba vynaložit na uvedení věci do původního stavu, avšak výše škody nemusí být určena jen vyúčtováním nákladů na její opravu. Lze též vycházet z porovnání hodnoty věci, jakou měla v době poškození, oproti stavu po poškození s přihlédnutím k rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce. Zásadně tedy přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci, a to (i) náhrada nákladů potřebných k tomu, aby si poškozený uvedl věc do stavu před poškozením a (ii) porovnání ceny obvyklé, jakou věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po poškození. Jinak řečeno, peněžitá náhrada úbytku způsobeného škodou na věci je buď (i) ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, nebo (ii) – zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné – lze výši odškodnění stanovit rozdílem mezi obvyklou cenou věci bezprostředně před poškozením a její cenou po poškození.
Z uvedeného tedy vyplývá, že provede-li škůdce na poškozené věci opravu, nemá taková skutečnost žádný dopad na výši peněžité náhrady, které se může poškozený domáhat.
Nárok škůdce na náhradu za provedenou (nevyžádanou) opravu
Nemá-li škůdcem provedená (nevyžádaná) oprava poškozené věci žádný dopad na výši náhrady pro poškozeného, je otázkou, zda a případně jakým způsobem vypořádat mezi stranami činnosti a náklady vynaložené škůdcem na nevyžádanou opravu věci. Ze shora uvedeného dílčího závěru Nejvyššího soudu přitom plyne, že nevyžádaná oprava (resp. její hodnota) se nemůže a priori promítnout do výše nároku poškozeného na náhradu škody, tj. taková oprava nárok poškozeného nesnižuje.
V Rozhodnutí se Nejvyšší soud proto také zabýval navazujícím právním posouzením, jakým způsobem lze zohlednit plnění poskytnuté škůdcem spočívajícím v opravě věci proti vůli poškozeného. Pokud tedy nelze opravu (poskytnuté plnění) zohlednit při určení výše nároku poškozeného na peněžitou náhradu škody, je namístě posoudit případný prospěch získaný poškozeným z takového plnění podle zásad bezdůvodného obohacení. V poměrech bezdůvodného obohacení má ochuzený škůdce zásadně nárok na jeho vydání, resp. na peněžitou náhradu, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné (srov. § 2999 odst. 1 obč. zák.). Otázkou však je, jak se do této obecné zásady promítne skutečnost, že škůdce nerespektoval volbu poškozeného ohledně způsobu náhrady škody.
Vznik práva škůdce na vydání bezdůvodného obohacení závisí na posouzení konkrétních okolností dané věci, přičemž v úvahu přichází následující varianty:
i) Pokud škůdce takto jednal (opravil věc) proti vůli poškozeného na vlastní nebezpečí[6], nevznikne obohacenému (poškozenému) povinnost obohacení vydat (srov. § 2992 obč. zák.).
ii) Pokud škůdce takto věc opravil s vědomím, že k tomu není povinen[7], nemá právo na vrácení toho, co plnil, příp. na zaplacení peněžité náhrady ve smyslu § 2999 obč. zák. (srov. § 2997 odst. 1 obč. zák.).
iii) Pokud však škůdce takto plnil v omylu (v domnění), že i přes nesouhlas poškozeného plní svůj závazek, je obohacený (poškozený), který získal předmět obohacení bez svého svolení, povinen jej vydat škůdci (ochuzenému), avšak není-li vydání předmětu obohacení dobře možné (což zpravidla nastává v případě výkonu činností při opravě věci), není obohacený (poškozený) povinen poskytnout peněžitou náhradu, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům (srov. § 3001 odst. 2 obč. zák.).[8]
Z uvedeného je zřejmé, že možnost škůdce (autoservisu) na vydání bezdůvodného obohacení (resp. peněžité náhrady) vzniklého provedením nevyžádané opravy je prakticky vyloučena, resp. omezena pouze na případy, kdy by neposkytnutí peněžité náhrady poškozeným škůdci vytvořilo stav, který by zjevně odporoval dobrým mravům.
V daném případě je z povahy opravy jako takové nemožné, aby poškozený vydal škůdci, oč se obohatil, proto je nutné posoudit, zda jsou splněny podmínky pro neposkytnutí peněžité náhrady, tj. posoudit, zda takové neposkytnutí nevytváří stav zjevně odporující dobrým mravům.
Stav zjevně odporující dobrým mravům
Rozhodnutí ani dostupná komentářová literatura neposkytuje ucelený výklad toho, kdy neposkytnutí peněžité náhrady obohaceným ochuzenému (již) vyvolává stav odporující dobrým mravům, natož kdy takový stav dobrým mravům (již) zjevně odporuje. Přídavné jméno „zjevný“ je přitom nutné dle závěrů Nejvyššího soudu vykládat jako zřejmý, jednoznačný a nepochybný, a nikoli jako kvalifikátor, resp. požadavek na určitý stupeň intenzity.[9] Tento jazykový výklad slova „zjevný“ Nejvyšší soud později výslovně převzal i v poměrech porušení dobrých mravů.[10] Jakkoli dovětek § 3001 odst. 2 obč. zák. používá spojení „stav zjevně odporující dobrým mravům“, lze podle našeho názoru považovat slovo „odporující“ za synonymum slova „porušující“. Význam obou slov v daném kontextu je totiž shodný. Není přitom bez zajímavosti, že zjevné porušení dobrých mravů obecně způsobuje absolutní neplatnost daného právního jednání.[11]
V kontextu rámce založeného § 3001 odst. 2 obč. zák., který upravuje podmínky, kdy je v rozporu s obecným principem akceptovatelné, aby si obohacený obohacení na úkor ochuzeného ponechal a ochuzenému neposkytl ani náhradu v penězích, nelze per se považovat za odporující dobrým mravům situaci, kdy nedojde k obecně žádané kompenzaci ochuzeného (tj. k vyrovnání ekonomické situace obou stran jako by ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo). Jinými slovy, skutečnost, že obohacený si v režimu § 3001 odst. 2 obč. zák. ponechá obohacení nemůže sama o sobě založit závěr o tom, že tím vytvořený stav odporuje dobrým mravům. Při opačném výkladu, tedy že neposkytnutí peněžité náhrady škůdci vyvolává (vždy) per se stav odporující dobrým mravům, by korektiv dobrých mravů postrádal v § 3001 odst. 2 obč. zák. jakýkoli význam, jelikož by každé neposkytnutí peněžité náhrady automaticky odporovalo dobrým mravům a obohacený by byl povinen jej v každém případě ochuzenému poskytnout. Tento výklad by tedy naprosto popřel smysl ustanovení, které předpokládá, že náhradu obohacený ochuzenému zásadně neposkytuje, ledaže se jedná o výjimku z tohoto obecného pravidla.
Současně, pokud se má dle Nejvyššího soudu adverbium „zjevný“ vykládat jako zřejmý, jednoznačný a nepochybný, nadbytečnost korektivu dobrých mravů by se tím ještě umocnila. Neznamená-li „zjevnost“ odporování dobrým mravům intenzitu odporu (rozuměj intenzitu porušení dobrých mravů), ale jeho jednoznačnost a nepochybnost, vyvolávalo by neposkytnutí každé, byť nepatrné (leč jednoznačné) peněžité náhrady stav „zjevně“ odporující dobrým mravům.
Jinými slovy, stavem „(zjevně) odporujícím dobrým mravům“ nemůže být sama o sobě situace, kdy u obohaceného dojde ke zvýšení jeho majetku na úkor ochuzeného. Tento závěr, byť v kontextu smluvního práva, ostatně zastává i část odborné literatury.[12]
Závěr
Odpověď na otázku položenou v nadpisu tohoto příspěvku je tedy záporná, ledaže by neposkytnutím peněžité náhrady ze strany poškozeného škůdci vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům.
Opravu poškozené věci provedenou přes nesouhlas poškozeného (resp. navzdory volbě poškozeného ohledně způsobu náhrady škody) nelze zohlednit ve výši nároku poškozeného vůči škůdci na peněžitou náhradu škody. Provede-li škůdce nevyžádanou opravu (a třebas poskytne poškozenému náhradu škody opravené věci oproti stavu před poškozením), nezprošťuje se tím své povinnosti poskytnout poškozenému náhradu (plné) škody v penězích. Opravou poškozené věci zůstává tato povinnost škůdce nedotčena.
Nakolik nelze zohlednit nárok poškozeného na náhradu škody o provedenou opravu, může naopak škůdci vzniknout nárok vůči poškozenému na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého nevyžádanou opravou na straně poškozeného. Nebude-li však vydání bezdůvodného obohacení možné (zejm. jako je tomu v daném případě), může se škůdce domáhat nejvýše peněžité náhrady, ale pouze v případě, pokud by neposkytnutí peněžité náhrady založilo stav zjevně odporující dobrým mravům.
Nárok škůdce na vydání bezdůvodného obohacení, resp. peněžité náhrady za provedenou nevyžádanou opravu vznikne podle našeho názoru pouze ve výjimečných případech, přičemž obecně nebude škůdci náležet za nevyžádanou opravu žádné protiplnění.
V případě Vašich jakýchkoli dotazů ohledně náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení či občanského práva obecně jsme Vám k dispozici, neváhejte se proto na nás obrátit.
[1] Srov. Melzer, F. § 2951–2952. in: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894–3081. Praha: Leges, 2018, s. 918 a 919.
[2] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1677/2019.
[3] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2340/2010.
[4] Srov. Vojtek, P. § 2951 (Způsob náhrady škody). In: Švestka, J. a kol. Občanský zákoník: komentář; svazek VI (§ 2521-3081, relativní majetková práva 2. část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, s. 1085.
[5] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč.)
[6] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, uveřejněný pod č. 108/2020 Sb. rozh. obč.
[7] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017.
[8] Naopak pokud provedením opravy věci bez souhlasu poškozeného (tj. neoprávněným zásahem do jeho majetku) vznikne poškozenému další majetková újma, je třeba též právo na náhradu takto vzniklé škody posoudit podle obecných pravidel (příp. též podle § 3009 odst. 2 obč. zák., bude-li jednání škůdce s ohledem na zjištěné okolnosti možno posoudit jako zakázané jednatelství – k tomu srov. Melzer, F. op. cit., s. 1605–1607).
[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle něhož „adverbium „zjevně“, užité v § 588 [obč. zák.], nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné.”
[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, podle něhož „[i] když takový výklad učinil Nejvyšší soud na „zjevném“ rozporu s veřejným pořádkem, nelze než vztáhnout tyto závěry obdobně i na „zjevný“ rozpor s dobrými mravy.
[11] Srov. § 588 obč. zák.
[12] „Moderní právní řády často neumožňují domáhat se neúčinnosti nebo neplatnosti jenom na základě nevyváženosti vzájemných smluvních plnění. Uvedené disproporce mohou něco naznačovat, nelze však bez dalšího dovozovat rozpor s dobrými mravy. Domníváme se, že limity aplikace dobrých mravů na posuzování adekvátnosti vzájemného plnění, jsou dobře patrné i ze soudní judikatury. Z etických pravidel žádná kritéria adekvátnosti, hrubého nepoměru nevyplývají. Nelze říci, že pouhá skutečnost, že někdo dostává dvakrát více nebo méně, než dává, je v rozporu s dobrými mravy. Soudní ingerence do vzniklých závazků na základě neúplného vnímání reality obchodu a diktát toho, co může být ujednáno, nejsou podle našeho názoru odůvodněné.” HULMÁK, Milan. 1. Dobré mravy. In: HULMÁK, Milan. Kontrola cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 229–230.
Mgr. Martin Heinzel, vedoucí advokát – heinzel@plegal.cz
19. 3. 2024