Tento příspěvek je věnován otázce obsahových náležitostí dokladu o zakoupení výrobku nebo o poskytnutí služby (dále jen „nákupní doklad“), jak vyplývá z příslušného ustanovení § 16 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOS“).
Obecné náležitosti nákupního dokladu
Problematika se může jevit na první pohled jako jasná, neboť § 16 ZOS výslovně uvádí jaké náležitosti musí nákupní doklad obsahovat. V praxi se však lze setkat s řadou úskalí.
Tento článek se cíleně zaměřuje na obsahové náležitosti nákupního dokladu dle ZOS, pokud však prodávající[1] vydává zákazníkovi pouze jediný doklad (což bývá pravidlem), pak nákupní doklad musí současně s požadavky dle ZOS splňovat také další obsahové náležitosti podle jiných právních předpisů, konkrétně dle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů,[2] případně dle příslušných daňových předpisů.[3]
Dle uvedeného ustanovení § 16 ZOS musí tedy nákupní doklad obsahovat tyto údaje o zakoupeném zboží či poskytnuté službě:
(i) datum prodeje výrobku či poskytnutí služby,
(ii) o jaký výrobek nebo o jakou službu se jedná – tj. identifikaci předmětu prodeje,
(iii) uvedení za jakou cenu byl výrobek prodán nebo služba poskytnuta,
(iv) identifikační údaje prodávajícího, které obsahují alespoň jméno a příjmení prodávajícího nebo jeho název či obchodní firmu, případně název prodávajícího a jeho identifikační číslo (pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak).
Vedle výše uvedeného zákon blíže upravuje další potenciálně nezbytné náležitosti nákupního dokladu ve specifických případech, a to:
(i) v případě prodeje výrobku s následnou dodávkou musí nákupní doklad dále obsahovat též místo určení a datum dodávky;[4]
(ii) v případě, kdy dochází k prodeji použitých nebo upravovaných výrobků, výrobků s vadou nebo výrobků, jejichž užitné vlastnosti jsou jinak omezeny musí nákupní doklad obsahovat zřetelné vyznačení těchto skutečností.[5]
Písemná podoba nákupního dokladu
Prodávající a poskytovatelé služeb jsou povinni vydat nákupní doklad až na žádost spotřebitele a z logiky věci jsou tak povinni učinit v písemné podobě.
K otázce, zdali je nezbytná listinná forma dokladu o zakoupení, lze uvést, že ZOS takovou povinnost neukládá, z čehož dovozujeme, že elektronická forma dokladu o zakoupení je i dle současného znění právního předpisu možná a přijatelná.[6]
Nevystavení nákupního dokladu
Naopak, případné nesplnění povinnosti prodávajícího vystavit na žádost spotřebitele řádně vyplněný nákupní doklad může být kontrolním orgánem (zde Českou obchodní inspekcí) sankcionováno jako přestupek s uložením pokuty až do výše 1.000.000,- Kč.
Vybrané problematické aspekty údajů uváděných v nákupním dokladu
Jak již bylo předestřeno výše, přestože ZOS obsahuje taxativní (tj. úplný) výčet náležitostí, které musí nákupní doklad splňovat, v praxi nezřídka vznikají pochyby a nejasnosti nad jejich konkrétní podobou v daném případě.
Obtíže mohou nastat již v na první pohled jasné náležitosti nákupního dokladu, kterou je povinnost identifikovat prodané zboží nebo poskytnutou službu, kdy ZOS uvádí, že „prodávající je povinen vydat doklad s uvedením [..] o jaký výrobek nebo o jakou službu se jedná“[7]. ZOS tedy blíže neupřesňuje míru požadovaného detailu o identifikaci prodaného zboží či poskytnuté služby.
Jako logické se jeví, aby identifikace prodávaného zboží či poskytované služby byla natolik určitá a konkrétní, aby z nákupního dokladu bylo jednoznačně a nezaměnitelně patrno, o jaké konkrétní zboží či službu se v daném případě jedná – typicky je možno řešit zejména uvedením druhu výrobku, jeho výrobce a jeho obchodního označení, případně u služeb jejím popisem apod.
Možných variant bude samozřejmě mnoho v závislosti na prodávaném zboží, resp. na poskytovaných službách. Je však třeba mít vždy na paměti, že tato identifikace musí být jasná a nezaměnitelná. V této souvislosti lze například zmínit nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 222/2022-36 ze dne 27. 4. 2023, v němž Nejvyšší správní soud posuzoval mimo jiné situaci, kdy prodávající vystavil nákupní doklad, ve kterém označil čtyři položky prodávaného zboží (dvě láhve, jedny dětské cyklistické rukavice a jeden zvonek na kolo) pouze jako „hotovostní položky“. V takovém označení Nejvyšší správní soud logicky shledal jednoznačné porušení ZOS, s čímž se ztotožňujeme.
Další potenciálně problematickou náležitostí nákupního dokladu může být uvedení ceny, za kterou byl výrobek prodán či služba poskytnuta. I zde mohou vznikat pochybnosti o rozsahu informací, které je prodávající povinen v nákupním dokladu uvést tak, aby bylo naplněno znění i účel § 16 ZOS. Ani v tomto případě ZOS blíže nerozvádí, co vše je třeba rozumět pod textem „za jakou cenu byl výrobek prodán nebo služba poskytnuta.“[8]
Patrně nebude pochyb o tom, že touto cenou bude primárně uvedení konečné ceny položky pro spotřebitele (tj. se zahrnutím všech daní, cel a poplatků). V obchodní praxi se však zejména v případě slevových akcí lze nezřídka setkat s tím, že u zboží je uvedeno více částek. Pakliže i v takovém případě bude uvedena konečná prodejní cena dané položky (typicky s uvedením původní ceny, výše slevy a konečné ceny po slevě), nelze tomuto přístupu ve světle ZOS dle našeho názoru ničeho vytknout, pakliže jednotlivé částky budou pro spotřebitele jasné a určité. Je však na místě zvažovat, zdali je v nastíněném případě dostačující u každé položky uvést na nákupním dokladu pouze původní cenu a výši slevy, tedy bez uvedení konečné prodejní ceny za jednotlivé položky. Obecně se domníváme, že i toto by mělo být stále slučitelné s požadavky ZOS.
V praxi se však lze setkat s názorem některých inspektorátů České obchodní inspekce, podle nichž je v zájmu ochrany spotřebitele nezbytné uvádět u každé jednotlivé položky cenu výrobku či služby včetně konečné prodejní ceny položky po odečtení slevy. Byť připouštíme, že se z hlediska textace ZOS se jedná již o hraniční případ informování spotřebitele o ceně, s uvedeným závěrem některých kontrolních orgánů se v obecné rovině neztotožňujeme.
Lpěním na uvedení konečné ceny po slevě u každé položky kontrolní orgán v takovém případě vychází prakticky z předpokládané neschopnosti průměrného spotřebitele provést, byť jednoduchou, početní operaci (odečtení výše slevy od původní ceny). Takový přístup považujeme za nesprávný, neboť je nepřiměřeně paternalistický a neodpovídá ani koncepci spotřebitelské právní úpravy, která je postavena na tradiční koncepci ochrany spotřebitele disponujícího alespoň rozumem „průměrného“ člověka a jeho schopností jej používat s běžnou péčí a opatrností. Viděno z naší perspektivy, právní předpisy nelze vykládat tak, aby nahlíželi na „průměrnost“ spotřebitele jako na osobu, která nezvládne bez pomoci kalkulačky ani jednoduchou aritmetickou matematiku.
Současně je třeba vzít v úvahu skutečnost, že nákupní doklad je vystavován spotřebiteli až po zaplacení. Předmětný nákup tedy již proběhl a spotřebitel se z nákupního dokladu pouze dozví, kolik za již zakoupené zboží či službu zaplatil a správnost uvedených cen si může ověřit v klidu po nákupu.
Výše uvedený názor některých kontrolních orgánů ohledně označování prodejní ceny položek na nákupním dokladu tedy obecně považujeme za nesprávný; tímto však samozřejmě není dotčena nutnost vždy zohlednit konkrétní skutkové okolnosti daného případu.
Závěr
Ustanovení § 16 ZOS stanovující obsahové náležitosti nákupního dokladu jeví na první pohled jako veskrze jasné a výkladově bezproblémové, řádné uvedení požadovaných údajů může v praxi činit problémy, zejména pokud jde o identifikaci zboží a služeb anebo jejich cenu.
S ohledem na skutečnost, že Česká obchodní inspekce se v rámci svých kontrol takřka vždy zaměřuje také na plnění povinnosti prodávajícího vystavit spotřebiteli řádně vyplněný nákupní doklad, lze doporučit tuto záležitost nepodceňovat, byť se může jevit jako marginální. V opačném případě se prodávající vystavuje nejen riziku sankce za konkrétní přestupek, nýbrž potenciálně též riziku budoucího zvýšeného zájmu kontrolního orgánu nad jeho podnikatelskou činností.
Současně připomínáme, že pokud prodávající vydává zákazníkovi pouze jediný doklad o nákupu, pak takový doklad musí vyjma výše popsaných požadavků dle ZOS současně splňovat také obsahové náležitosti dle jiných právních předpisů, zejména dle živnostenského zákona a případně dle daňových předpisů.
V případě, že byste měli k výše uvedenému jakékoli dotazy, či byste potřebovali již konkrétní asistenci, neváhejte nás kdykoli kontaktovat.
[1] Prodávajícím je ve smyslu ZOS myšlen podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby.
[2] § 31 odst. 14, který se však obsahově prakticky kryje s § 16 ZOS.
[3] Zejména se bude jednat o náležitosti daňového dokladu dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
[4] Toto se typicky týká např. nákupů přes e-shop s následným doručením zboží.
[5] Na okraj poznamenáváme, že ZOS stanovuje také specifické identifikační povinnosti pro prodávajícího v případě nákupu použitého výrobku nebo výrobku bez dokladu o nabytí, přijímání tohoto výrobku do zástavy nebo zprostředkování nebo nákupu či přijetí do zástavy – blíže k tomuto viz § 16 odst. 4 ZOS.
[6] Výhledově lze předpokládat, že legislativa bude tendovat spíše k opuštění papírových dokladů a jejich nahrazení elektronickou formou, jak je tomu například již nyní ve Francii.
[7] § 16 odst. 1 ZOS.
[8] Tamtéž.
JUDr. Miloš Kulda, Ph.D., advokát – kulda@plegal.cz
Mgr. Kateřina Vyšínová, advokátní koncipient – vysinova@plegal.cz
3. 10. 2024