O zmaření provedení díla pojednává § 2613 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), když stanoví, že „zmaří-li objednatel provedení díla z důvodu, za nějž odpovídá, náleží zhotoviteli cena za dílo snížená o to, co zhotovitel neprovedením díla ušetřil.“
V první řadě si dovolujeme vyzdvihnout, že OZ pracuje jednak s pojmem „zmaření díla“, a to např. v § 2600 nebo § 2603, tak i s pojmem „zmaření provedení díla“ právě v § 2613. Dle komentářové literatury lze dojít k závěru, že rozdíl spočívá mimo jiné v tom, že dle § 2600 OZ a § 2603 OZ je stanoveno, že zhotovitel za zmaření neodpovídá – tedy může zde být dána odpovědnost objednatele a/nebo třetí osoby, kdežto v § 2613 OZ je přímo vyžadována odpovědnost objednatele za zmaření provedení díla.[1] Rozdílnost ustanovení se projeví i v důsledcích takového zmaření, když zmařením dle § 2613 OZ smlouva jako taková a priori nezaniká, jak potvrzuje též dále zmiňovaná judikatura Nejvyššího soudu, kdežto zmařením dle § 2600 OZ a § 2603 OZ dochází k zániku smlouvy o dílo.[2]
Výše citované ustanovení § 2613 OZ míří na situace, kdy objednatel chováním, za které je odpovědný, překazí řádné provedení díla, přičemž zhotoviteli zůstává zachováno právo na zaplacení ceny za dílo (byť redukované), avšak zároveň je zproštěn povinnosti vlastní dílo provést. V tomto případě tedy můžeme mluvit o odchylce od § 2610 odst. 1 OZ, dle kterého právo na zaplacení ceny díla až vzniká provedením díla. V samotném důsledku tak má § 2613 OZ vůči objednateli sankční charakter.
Jak to v případě obdobně strohých ustanovení bývá, poskytují značný prostor pro jejich judikaturní výklad. Pro účely tohoto textu jsme proto vybrali několik zásadních témat, které níže rozebíráme se zaměřením na relevantní aktuální judikaturu českých soudů, zejména Nejvyššího soudu ČR.
Výkladová úskalí s sebou přináší již otázka, co je myšleno tím, že zhotoviteli náleží cena za dílo snížená o to, „co zhotovitel neprovedením díla ušetřil“. K tomuto se o jisté míry vyjádřil Nejvyšší soud, když aproboval následující výklad nižších soudů.[3] Skutkově se jednalo o spor, jehož účastníci spolu uzavřeli smlouvu, v níž se žalovaná jako zhotovitel zavázala pro žalobce jako objednatele provést dílo spočívající v dodání a montáži bazénu. Žalovaná později od smlouvy odstoupila a ve smyslu § 2004 odst. 1 OZ si účastníci byli povinni vrátit si, co si vzájemně plnili. Nadto však nižší soudy dovodily, že žalované, jakožto zhotoviteli, který nezmařil provedení díla, měl vzniknout nárok na zaplacení ceny díla ve smyslu § 2613 OZ, jelikož žalovaná odstoupila od smlouvy z důvodu, že žalobce byl v prodlení s úhradou druhé zálohy a poskytnutím součinnosti (k tématu aplikace § 2613 OZ při odstoupení od smlouvy viz dále). Dle Nejvyššího soudu si žalovaná nebyla povinna od ceny díla odečíst náklady na výrobu bazénu, jelikož „vyrobený bazén se nepodařilo prodat třetí osobě, musel být zlikvidován, nebyl zde tedy dán prostor pro to, aby žalovaná něco z uhrazené zálohy ušetřila ve smyslu § 2613 o. z.“. A contrario by tedy mělo platit, že jestliže věc, kterou zhotovitel obstará pro účely provedení zmařeného díla, zhotovitel použije v rámci jiné zakázky, jedná se o náklad, který neprovedením díla ušetřil a jako takový by měl být odečten od ceny za dílo, která mu náleží dle § 2613 OZ.
Z hlediska praktického postupu při uplatnění § 2613 OZ však považujeme za důležitý názor vyjádřený v dalším rozhodnutí Nejvyššího soudu.[4] Přípustnost dovolání Nejvyšší soud v daném případě shledal pro vyřešení otázky, zda v případě, kdy zhotovitel po odstoupení od smlouvy o dílo ( v řešeném případě pro nesoučinnost objednatele) žádá úhradu již provedených prací, lze tento nárok úspěšně uplatnit žalobou na peněžité plnění náležející zhotoviteli ve smyslu ustanovení § 2613 OZ, anebo je třeba takový nárok posoudit a posléze i vypořádat jako bezdůvodné obohacení spočívající v majetkovém prospěchu objednatele dle ustanovení § 2991 a násl. OZ. Nejvyšší soud zde tedy rozlišoval postup dle § 2613 OZ a dle § 2991 a násl. OZ o bezdůvodném obohacení, přičemž nepřipouští jejich kombinaci či vzájemné doplňování se a spolupůsobení, jak uvádíme dále.
Postup dle § 2991 a násl. OZ o bezdůvodném obohacení z podstaty věci přichází v úvahu až v momentě, kdy došlo k odstoupení od smlouvy o dílo, tedy právní titul, na jehož základě bylo plněno, odpadl. Jestliže zhotovitel uplatňuje svůj žalobní nárok po odstoupení od smlouvy o dílo, tedy po zániku závazku (smlouvy), má tak dle aktuálního výkladu Nejvyššího soudu činit pouze s odvoláním na ustanovení § 2991 a násl. OZ ohledně bezdůvodného obohacení.
Naproti tomu Nejvyšší soud pojímá § 2613 OZ v tom smyslu, že jeho aplikace připadá v úvahu pouze za trvání závazku ze smlouvy o dílo, tedy aniž by došlo k jejímu skončení (typicky právě odstoupením od smlouvy v důsledku jejího porušení druhou smluvní stranou). Dle Nejvyššího soudu zmařením provedení díla ve smyslu § 2613 OZ z jedné strany zaniká zhotoviteli povinnost provést dílo, a naproti tomu jsou objednatelovy povinnosti redukovány na zaplacení ceny díla upravené o to, co zhotovitel neprovedením díla ušetřil.
Uvedená distinkce aktuálně zaujímaná Nejvyšším soudem je o to zásadnější, neboť v minulosti bylo poměrně častou praxí soudů nižších stupňů běžně aprobovat postup, kdy zhotovitel odstoupil od smlouvy (např. dle § 2591 OZ pro neposkytnutí součinnosti objednatelem) a zároveň uplatnil vůči objednateli nárok na zaplacení ceny díla dle § 2613 OZ.[5] Takový postup však ve světle uvedené judikatury Nejvyššího soudu již nebude možný.
Rozdílnost postupu dle § 2613 OZ nebo dle § 2991 a násl. OZ o bezdůvodném obohacení má však též další důsledek, který se odráží v tom, koho bude tížit důkazní břemeno v případném soudním řízení.
Dle Nejvyššího soudu v případě uplatnění postupu dle § 2613 OZ nese totiž důkazní břemeno ohledně výše nároku na zaplacení ceny díla překvapivě primárně objednatel (zpravidla tedy jako žalovaný). Naproti tomu, je-li uplatňováno právo na vydání bezdůvodného obohacení, nese důkazní břemeno standardně žalobce jako ochuzený, kterým v tomto kontextu bude naopak zhotovitel.
Nesení důkazního břemeno dle § 2613 OZ primárně ze strany objednatele ohledně toho, co zhotovitel ušetřil, tak vytváří potenciálně situaci, kdy důkazní břemeno nese účastník, který často (a logicky) dané informace bude mít v jen velmi omezeném rozsahu, případně vůbec. Ke zmírnění dopadů tohoto pravidla proto Nejvyšší soud odkazuje na tzv. vysvětlovací povinnost, když uvádí, že „jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila.“[6]
Závěr
Ustanovení § 2613 OZ se na první pohled jeví jako jasné a bezproblémové ustanovení, pokud jde o jeho výklad i aplikaci. Z výše uvedeného je však zřejmé, že i vzhledem ke své strohosti je spojeno s řadou úskalí, pro jejichž řešení je a v budoucnu dále bude zásadní výklad dotvořený judikaturou. Je však zajímavé vidět, že výklad pravidla obsaženého v § 2613 OZ se nadále utváří a rozhodně nelze říci, že by již byl zcela ustálen. To platí jak o rozhodovací praxi nižších soudů, tak dovolací praxi Nejvyššího soudu. Typicky ve vztahu k výše řešené problematice (ne)správného postupu při aplikaci § 2613 OZ se přitom ukázalo, že důsledky judikaturního výkladu pro nároky stran zmařeného provedení díla mohou být vskutku zásadní.
V případě, že máte jakékoli dotazy týkající se tohoto tématu, nebo závazkového práva obecně, neváhejte nás kontaktovat.
[1] Srov. HORÁK, Pavel. § 2613 [Snížení ceny za zmařené dílo]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1096, marg. č. 3.
[2] Ibidem s. 1097, marg. č. 3.
[3] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2680/2023.
[4] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 430/2023-225.
[5] Srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 22 Co 122/2022 nebo rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 4. 2023, č.j. 11 C 319/2022-44.
[6] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010.
JUDr. Miloš Kulda, Ph.D., advokát – kulda@plegal.cz
Mgr. Nikola Tomíčková, advokátní koncipientka – tomickova@plegal.cz
27. 2. 2025